Co když svobodná vůle není opakem předurčení, ale pouze způsobem, jakým se předurčení naplňuje?
Ne každý, kdo vstoupí do příběhu, ví, jaké místo mu v něm náleží. Někteří vzdorují tomu, co jim bylo určeno, jiní přijímají vlastní cestu v přesvědčení, že si ji zvolili sami. Jen málokdo však dokáže rozpoznat okamžik, kdy se svobodná vůle mění v pouhou iluzi.
Jejich osudy se protínají dávno předtím, než pochopí proč. Každý z nich přichází s vlastní minulostí, vinou, touhou i rozhodnutími, která považuje za svá. Přesto nad nimi zůstává otázka, na niž možná neexistuje jediná odpověď.
Jsme skutečně původci vlastních rozhodnutí nebo pouze kráčíme cestou, jejíž směr byl určen dávno před naším prvním krokem?
Poznejte ty, jejichž kroky utvářejí příběh. Ty, kteří se na jeho šachovnici pokoušejí rozeznat hranici mezi tím, co si zvolili, a tím, čemu nikdy nemohli uniknout.
Sachiel
V prachu a zapomenutých slovech hledá odpovědi, na které svět už dávno zapomněl.
Sachiel je Mairiinou starší sestrou a jediným člověkem, k němuž ji pojí pouto hlubší než ke komukoli jinému.
Přesto by jen stěží mohly být rozdílnější.
Tam, kde jedna vyhledává samotu a nechává svět za hranicí vlastního ticha, druhá v něm nachází nekonečné množství důvodů, proč jej poznávat.
Sachiel dokáže také léčit a znalost bylin, hojivých směsí a lidského těla je jí stejně přirozená jako práce s knihami.
Právě mezi nimi se však cítí nejvíce sama sebou. Staré svazky, rukopisy, kroniky a pergameny pro ni nejsou pouhými pozůstatky minulosti. Jsou svědectvím toho, že žádná doba nezmizí beze stopy, pokud po ní zůstane někdo, kdo dokáže její stopy číst.
Dokáže celé hodiny přepisovat zašlé zápisy, porovnávat dávná svědectví nebo pátrat po svazku, o jehož existenci se dochovala jediná zmínka.
Nehledá však poznání proto, aby měla všechny odpovědi.
Možná jen příliš dobře ví, že některé otázky je nebezpečné nechat nezodpovězené.
A některé pravdy mohou čekat celá staletí na člověka, který je znovu přečte.
Tay
Některé úsměvy nevznikají ze štěstí, ale z potřeby nedovolit minulosti, aby zvítězila.
Tay patří k těm, jejichž přítomnost lze jen stěží přehlédnout. Upír s věčně pobaveným výrazem, odzbrojující lehkostí a zvláštním nadáním vstupovat druhým do života dříve, než se stačí rozhodnout, zda jej do něj vůbec chtějí pustit.
Rád provokuje, zkouší hranice a s téměř samozřejmým potěšením sleduje, co všechno dokáže v druhých vyvolat několika vhodně zvolenými slovy.
Na první pohled se zdá, že život bere s lehkostí člověka, kterého minulost nikdy nenaučila bát se zítřka.
Pravda však bývá málokdy tak prostá.
Tay poznal ztrátu dávno předtím, než pochopil, kolik podob může mít samota.
Některé části své minulosti proto nechává tam, kam podle něj patří... pohřbené. Jiné v něm přežívají navzdory času, kterého dostal víc, než by měl jeden lidský život vůbec dovolit.
Možná právě proto si od světa udržuje odstup způsobem, který jako odstup vůbec nevypadá.
Některé vzdálenosti totiž nevznikají tím, že od druhých odejdeme, ale tím, že jim nikdy nedovolíme přijít dostatečně blízko.
Tay se naučil žít tak, aby mu na ničem nezáleželo natolik, že by jej ztráta mohla znovu zasáhnout.
Jenže i věčnost může být dost dlouhá na to, aby člověk jednou potkal někoho, kvůli komu všechna jeho pravidla přestanou platit.
Gotragh
Ne každá bestie se stane netvorem jen proto, že jí svět přisoudil jeho podobu.
Vlkodlaci nejsou bytostmi, před nimiž by člověk hledal úkryt. Jsou důvodem, proč jej potřebuje.
Jejich svět nezná slitování ani hranici mezi hladem a vraždou. Zůstává v něm jen pud, síla a krev, která utiší jednu touhu pouze proto, aby zanedlouho probudila další.
Gotragh by měl být jedním z nich.
Jenže není.
Vymyká se vlastnímu druhu způsobem, pro který neexistuje snadné vysvětlení.
V těle šelmy, jíž byla přisouzena krvelačnost, přežívá cosi, co by v ní podle všech zákonů její přirozenosti nemělo mít místo. Dokáže rozlišovat tam, kde ostatní pouze útočí. Dokáže se zastavit tam, kde jiní znají jen potřebu zabíjet.
Však jeho odlišnost není darem.
Protože být jediným svého druhu neznamená pouze nebýt jako ostatní. Znamená to také nemít mezi nimi místo.
Jeho srst navíc nese neobvyklý odstín. Barvu, která se v jeho příběhu neobjeví pouze jednou.
Některé podobnosti jsou dílem náhody. Jiné začnou dávat smysl teprve tehdy, když už je příliš pozdě považovat je za náhodné.
Michael
Nejnebezpečnější nebývá ten, kdo pochybuje o správnosti svých činů, ale ten, kdo o ní nikdy pochybovat nezačne.
Michael patří k bytostem, jejichž existence sahá daleko za hranice lidské paměti.
Archanděl, pro něhož řád nepředstavuje pouhé uspořádání světa, ale jeden ze základních principů jeho existence.
Věří v jeho nutnost, stejně jako věří, že každá síla musí mít své hranice a každá bytost místo, které jí náleží.
Není veden krutostí ani touhou ničit. Právě v tom spočívá jeho největší rozpor.
Neboť zlo nemusí vždy vyrůstat z nenávisti.
Někdy se rodí z přesvědčení, že určitá oběť je nezbytná, určitá hranice nesmí být překročena a některá rozhodnutí jsou příliš důležitá na to, aby mohla být ponechána svobodné vůli druhých.
Michael nepochybuje snadno. Po staletích existence možná proto, že už příliš mnohokrát viděl, co dokáže jediná odchylka způsobit.
Otázkou však zůstává, kde končí ochrana řádu a kde začíná jeho vnucování.
Protože i světlo může vrhat stín, pokud samo rozhodne, kam smí dopadat.
Lucifer
Ne každá neposlušnost se rodí ze zla. Někdy začíná jedinou otázkou, kterou se ostatní báli vyslovit.
Luciferovo jméno v sobě nese význam, který mu byl přisouzen dávno předtím, než mohl kdokoli z těch, kdo jej vyslovují, poznat celý jeho příběh.
Kdysi stál mezi těmi, kteří nepochybovali o řádu, jemuž náleželi.
Jenže věčnost poskytuje dostatek času nejen k víře, ale také k otázkám.
A Lucifer začal hledat odpovědi tam, kde ostatním stačilo přijmout, že některé skutečnosti jednoduše není třeba zpochybňovat.
Nevěří, že existence sama o sobě dává komukoli právo rozhodovat o osudech druhých.
Stejně jako nevěří, že poslušnost je ctností pouze proto, že ji vyžaduje někdo mocnější.
Jeho vzdor však není bez následků.
Protože hranice mezi touhou po svobodě a touhou určovat její podobu druhým může být tenčí, než je ochoten připustit i ten, kdo za svobodu bojuje.
Je tedy Lucifer skutečně tím, za koho jej dějiny považují?
Nebo se pravda mění podle toho, kdo přežil dostatečně dlouho na to, aby ji mohl vyprávět?
Možná totiž neexistují příběhy o dobru a zlu. Jen příběhy těch, kteří byli přesvědčeni, že právě oni stojí na správné straně.
První upír
Některé počátky jsou příliš staré na to, aby si svět ještě pamatoval jejich skutečnou podobu.
Nikdo už neví, kdy se jeho jméno poprvé začalo šeptat mezi lidmi. Možná proto, že v dobách, z nichž pochází, měla historie jinou podobu než dnes a pravda přežívala jen tak dlouho, dokud existoval někdo, kdo ji dokázal uchovat.
Jisté zůstává jediné.
Byl první.
Dříve než se upíři stali součástí pověstí, dříve než se strach z nich naučil přecházet z jedné generace na druhou, existoval on. Bytost stojící na počátku krve, která se později rozvětvila do nesčetných životů a smrtí.
Staletí však dokážou s pravdou naložit stejně nemilosrdně jako s lidskou pamětí. Z člověka vytvoří legendu, z legendy netvora a z netvora příběh, kterému už nikdo nemusí věřit.
Jenže skutečnost nezaniká pouze proto, že na ni svět zapomněl.
Někdy dál kráčí dějinami pod jiným jménem a nechává lidi věřit, že minulost zůstala bezpečně pohřbená.
První upír nezmizel.
Pouze se svět naučil nepoznávat jeho tvář.
Šest bytostí, jejichž prostřednictvím jste mohli nahlédnout alespoň do některých z mnoha podob, které tento svět ukrývá.
Liší se původem, povahou i tím, co si nesou z vlastní minulosti. Každá z nich stojí na jiném místě, každá hledí na svět jinýma očima. A přesto by každá mohla vyprávět příběh, který by vydal na celý život.
Jsou však pouze nepatrnou částí světa, v němž žádná bytost neexistuje sama pro sebe. Každý život se dříve či později dotkne jiného a zanechá v něm stopu. Někdy sotva patrnou, jindy natolik hlubokou, že změní vše, co přijde po ní.
Právě v tom spočívá skutečný význam těch, které na své cestě potkáváme. Ne v tom, kým byli před naším setkáním, ale kým se kvůli nim staneme my.
Ti, které zde poznáváte, představují jen nepatrný výřez z mnohem širšího obrazu postav, jejichž osudy se postupně prolínají.
Jména mnoha dalších zůstávají nevyslovena. Ne proto, že by jejich příběhy byly méně důležité, ale protože ne každá postava má vystoupit ze stínu ještě před otevřením knihy.
U některých bytostí by totiž samotné představení znamenalo prozradit příliš mnoho. Jejich původ, skutečná tvář i místo v celém vyprávění proto zůstávají tam, kam patří... mezi stránkami knihy.
Jsou setkání, která čekají pouze na ty, kteří se rozhodnou číst dál.