Za příběhem
Existuje mnoho způsobů, jak se představit. Mohla bych začít několika údaji o sobě, přidat pár zálib a pokusit se v několika větách působit jako člověk, kterého stojí za to poznat. Jenže podobné medailonky o nás často prozradí všechno podstatné... kromě toho, jací doopravdy jsme.
A tak to zkusím trochu jinak.
Možná totiž člověka lépe než několik životopisných vět vystihne to, co dokáže probudit jeho představivost. Krajina, k níž se v myšlenkách vrací. Příběhy, které v něm zůstávají ještě dlouho po dočtení. Otázky, na něž nehledá jedinou správnou odpověď, protože mnohem zajímavější bývá cesta, kterou při jejich hledání urazí.
Život ve stínech vznikal právě z podobných podnětů.
Z fascinace krajinou zahalenou mlhou, z dávných mýtů a legend, z mé slabosti pro nadpřirozeno i z představ, které se postupem času odmítly spokojit s tím, že zůstanou pouze v mé mysli.
Proto budou jednotlivé části tohoto vyprávění doprovázet také vlastní ilustrace, které vycházejí přímo ze slov mé knihy. Zachycují místa, postavy a okamžiky tak, jak jsem je při psaní viděla. Jako by to, co dosud existovalo mezi řádky, na chvíli vystoupilo z jejich stínu.
A protože vysvětlit, proč člověk dobrovolně stráví několik let ve společnosti upírů, démonů a dalších poněkud problematických existencí, si žádá přece jen trochu více prostoru, a tak to vezmu raději od začátku.
Možná se tak nakonec dozvíte něco i o mně.
Jen trochu jiným způsobem.
Ne všechno, co se do nás hluboce otiskne, jsme museli skutečně spatřit nebo prožít. Některé obrazy k nám přicházejí z dálky a přesto v našem nitru zakoření tak pevně, jako by tam odjakživa čekaly na své místo.
Krajina, která si říkala o tajemství
Skotsko a Irsko jsem si nezamilovala prostřednictvím vlastních vzpomínek. Jejich podobu jsem dlouhá léta poznávala z knih, filmů a obrazů. A možná právě proto v mé mysli získaly rozměr, který skutečnost sama někdy nabídnout nedokáže.
Přitahovala mě jejich syrovost. Rozeklané útesy nad neklidným mořem, mokrá vřesoviště, hluboké lesy a stará kamenná sídla stojící uprostřed země poznamenané staletími.
Především však temná obloha a chvíle, kdy z ní sestoupí mlha, pohltí vzdálené obrysy a ponechá očím jen tolik, aby zbytek musela dopovědět mysl.
Právě tehdy pro mě tyto končiny získávají své největší kouzlo.
Je v nich zvláštní spojení krásy a nehostinnosti, které ve mně odjakživa probouzelo pocit, že pod jejich viditelnou podobou může existovat ještě jiná vrstva. Že za hradbami starých sídel, mezi stromy nebo někde za clonou deště může přežívat cosi, co se lidskému poznání jednoduše vyhnulo.
Právě proto se Britské ostrovy staly přirozeným prostředím pro Život ve stínech.
Nechtěla jsem, aby nadpřirozeno působilo jako prvek vložený do již existujících kulis. Chtěla jsem, aby k nim náleželo, aby čtenář mohl alespoň na okamžik uvěřit, že všechny ty dávné bytosti nemusely vzniknout pouze v lidských pověstech.
Že možná jen měly dostatek času naučit se před námi skrývat.
Na druhé straně pádu
Také mě vždy zajímaly postavy, o jejichž vině jako by bylo rozhodnuto dávno předtím, než jsme se začali ptát na jejich vlastní příběh.
Čím jednoznačnější obraz zla kolem nich vznikl, tím silnější byla otázka, co všechno z něj muselo být vypuštěno, aby tak jednoznačným mohl zůstat.
Právě tím mě vždy přitahovala i postava Lucifera.
Zajímal mě však méně jako zosobnění zla a mnohem více jako ten, jehož jméno je neoddělitelně spjato se zradou, vzpourou a pádem.
Právě za touto jednoznačností jsem vždy cítila prostor pro pochybnost.
Ne proto, abych jeho činy omlouvala, ale protože mě zajímalo, co všechno může člověka dovést k okamžiku, po němž už dějiny přestanou hledat důvody a ponechají pouze rozsudek.
Kdy se přesvědčení mění ve vzdor? Kde leží hranice mezi neposlušností a vědomým odmítnutím řádu, kterému už nedokážeme věřit?
A pokud určitou událost po staletí poznáváme především prostřednictvím jejího výsledku, kolik z toho, co jí předcházelo, se cestou mohlo ztratit?
Právě tato nejistota mi otevřela prostor, v němž jsem si mohla dovolit opustit známé vyprávění a vydat se jiným směrem.
Nešlo mi o jeho popření ani o hledání pravdivější verze. Chtěla jsem si položit vlastní "co kdyby" a nechat z něj vyrůst minulost podléhající pravidlům Života ve stínech.
Lucifer, Michael, andělé i démoni tak postupně získali vzájemné vztahy, motivace a rozhodnutí, jejichž následky v mém románu nezůstávají uzavřené v nebesích, ale zasahují mnohem dál.
Právě tady pro mě začalo být nejzajímavější, jak snadno se mohou proměnit pojmy, které považujeme za neměnné.
Dobro a zlo. Věrnost a zrada. Poslušnost a vzdor.
Možná totiž nejsou vždy odděleny tak jasnou hranicí, jakou bychom mezi nimi chtěli vidět.
A možná právě proto mě nikdy příliš nelákaly postavy, u nichž lze od první stránky bez pochybností určit, na které její straně stojí.
Nejvíce mě zajímá prostor mezi nimi.
Protože někdy není nejtěžší rozhodnout, kdo se provinil.
Mnohem těžší je pochopit, v jakém okamžiku začali oba protivníci věřit, že právo stojí právě na jejich straně.
Bytost, která odmítala zůstat legendou
Nikdy mi nebyla cizí představa, že svět nekončí tam, kam dosáhne lidský zrak a rozum.
Že za hranicí toho, co dokážeme spatřit, pojmenovat a vysvětlit, může existovat ještě jiná vrstva skutečnosti a to temnější, hlubší a možná i děsivější.
Nadpřirozeno mě přitahovalo odjakživa a ze všech bytostí, které do něj člověk během staletí ukryl, mě nejvíce fascinovali upíři.
Přitahovala mě jejich nesmrtelnost, temnota, ale především rozpor ukrytý v samotné podstatě jejich existence. Lidská tvář náležející tvorovi, který už lidskému údělu nepodléhá. Bytost stojící na pomezí života a smrti, schopná přežít celé generace těch, mezi nimiž kdysi sama patřila.
Právě nesmrtelnost mi na nich vždy připadala mnohem zajímavější než pouhá schopnost nezemřít. Co totiž zůstane z člověka, když jeho existence přestane mít přirozený konec? Co s ním udělají desetiletí a staletí, během nichž všechno kolem něj vzniká, proměňuje se a zaniká, zatímco on zůstává? A je věčný život skutečně darem, pokud jeho součástí musí být i nekonečné loučení?
Ze všech podob, jaké upíři v literatuře během času získali, mi nejbližší zůstal Stokerův Dracula. Nejen jako postava, ale především jako ztělesnění tajemství, kolem něhož se po staletí vrství strach, pověry a lidská představivost, až se hranice mezi skutečnou bytostí a tím, co o ní vyprávějí druzí, začne nenávratně rozplývat.
A právě někde mezi tím vším se postupem času objevila otázka, která mě začala lákat stále víc.
Jak by vypadal můj vlastní první upír?
Nechtěla jsem vytvořit další obměnu něčeho, co už bylo mnohokrát vyprávěno. Mnohem zajímavější pro mě bylo vrátit se až na samotný počátek a představit si, že žádná pravidla dosud neexistují.
Kdo byl dříve, než se stal prvním svého druhu? Co muselo předcházet jeho proměně? Bylo jeho zrození trestem, důsledkem cizího rozhodnutí, nebo výsledkem událostí, jejichž význam pochopil až mnohem později? A především... kolik z člověka, kterým kdysi býval, může přežít v bytosti, jejíž existence se počítá na staletí?
S těmito otázkami přestal vznikat pouze můj první upír.
Začala kolem něj vyrůstat minulost.
Protože žádná bytost nevzniká ve vzduchoprázdnu. Její počátek musí mít příčinu, její existence důsledky a její přítomnost musí něco změnit v těch, kteří přijdou po ní. Jedna postava si tak postupně vyžádala vlastní původ, zákonitosti i místo v mnohem rozsáhlejším řádu.
A právě tam začala získávat první obrysy také má vlastní mytologie.
Ne jako snaha popřít legendy, které už existují, ale jako možnost podívat se za jejich hranici a položit jim otázku, na niž může odpovědět pouze fantazie.
Co když legendy nelžou, jen si už nepamatují, jak to všechno skutečně začalo?
Než se střípky spojily v celek
Život ve stínech existoval dlouho předtím, než jsem napsala jeho první souvislé stránky.
Zpočátku neměl pevnou podobu.
Přicházely ke mně jednotlivé postavy. Některé téměř hotové, jiné zatím jen s tváří, několika povahovými rysy nebo tušením role, kterou měly jednou sehrát v celku, jehož obrysy se teprve začínaly rodit. K nim se přidávaly útržky rozhovorů, výjevy, náhodné scény i události, které mě napadaly v různých chvílích a bez zjevné souvislosti. Zapisovala jsem si je, přestože jsem mnohdy netušila, co je jednou spojí ani zda se vůbec někdy setkají na stejných stránkách.
Dlouhou dobu tak přede mnou neležel román, ale množství střípků, z nichž každý nesl nepatrnou část něčeho většího.
Tehdy jsem však ještě neviděla celek.
Ten se začal objevovat až ve chvíli, kdy jsem skutečně usedla k psaní.
A právě tehdy se pro mě na tvorbě stalo cosi fascinujícího. Souvislosti, které jsem předem neplánovala, se začaly vynořovat téměř samy. Jedna událost dávala význam jiné, zdánlivě bezvýznamný detail nacházel své místo o mnoho stran později a rozhodnutí jedné postavy dokázalo změnit směr, který jsem původně zamýšlela pro několik dalších.
Čím hlouběji jsem se do psaní nořila, tím méně jsem měla pocit, že pouze převádím předem připravený plán do vět. To, co zprvu existovalo odděleně, mezi sebou začalo vytvářet vztahy, které jsem při prvních nápadech nemohla ani tušit.
A tehdy jsem poprvé pochopila zvláštní paradox psaní.
Autor může rozhodnout, kde všechno začne. Může vytvořit postavy, dát jim minulost a určit pravidla, podle nichž jejich existence funguje. Jakmile jim však dá dostatek vlastní vůle, povahy a důvodů k jejich činům, nemůže je pokaždé dovést tam, kam původně zamýšlel, aniž by je přinutil přestat být samy sebou.
V určité chvíli jsem proto přestala mít pocit, že musím znát každý další krok.
Stačilo je následovat.
A příběh jako by už dávno věděl, kam mě chce dovést.
Když příběh ožívá podruhé
Než se Život ve stínech stal rukopisem, existoval dlouhé roky pouze v mé mysli a na listech papíru, na nichž se postupně skládal v příběh. Znala jsem jeho podobu. Místa, tváře postav i okamžiky, které jsem při psaní viděla téměř stejně zřetelně, jako bych stála přímo uprostřed nich. Přesto všechno zůstávalo ukryté za slovy.
Při tvorbě těchto stránek se k nim opět vracím.
Znovu procházím jednotlivé pasáže a snažím se dát obraz tomu, co jsem dříve mohla pouze popsat. Krajiny získávají obrysy, postavy vystupují z řádků a výjevy, které celé roky náležely pouze textu, poprvé dostávají podobu, již lze spatřit očima.
Je zvláštní pozorovat, jak svět, který tak dlouho existoval pouze uvnitř mě, překračuje hranici mezi slovem a obrazem. Každá ilustrace vychází přímo z knihy, a přesto mi někdy připadá, jako bych její prostřednictvím své vlastní dílo poznávala znovu.
Možná proto mám při tvorbě těchto stránek pocit, že všechno ožívá podruhé.
Jen tentokrát už ne jen v mé hlavě a pouze pro mě.
Příběh v očích druhých
Netuším, kolik lidí si k Životu ve stínech najde cestu. Vím však, že každý, kdo překročí práh jeho světa, jej bude vnímat pohledem, který mu já sama nikdy dát nemohu.
Pokud se mezi vámi najdou ti, kteří se u některé ukázky zastaví o chvíli déle, oblíbí si některou z postav, nechají v sobě doznít jedinou myšlenku nebo v ilustraci rozpoznají alespoň zlomek atmosféry, kterou jsem se snažila zachytit, pak svět, jenž po několik let existoval především v mé představivosti, překročil její hranice.
A nalezl své místo v mysli někoho dalšího.
Právě v tom pro mě spočívá smysl těchto stránek.
Budu zde postupně odkrývat úryvky z rukopisu, ilustrace i střípky z jeho zákulisí. Ne tolik, abych prozradila tajemství, která mají zůstat mezi stránkami, ale dost na to, abyste mohli pootevřenými dveřmi zahlédnout, co se skrývá za nimi.
Když se autor podělí o své dílo, otevírá je pohledu, který mu byl do té chvíle odepřen. Pohledu nezatíženému roky jeho vzniku.
A právě s ním přichází proměna, kterou už autor nemůže řídit.
Každý čtenář zahlédne jiný detail. Některá slova pro něj mohou získat význam, který do nich autor nikdy vědomě nevložil, a okamžik, jenž se při psaní zdál nepatrný, může v cizí mysli přetrvat déle než ten, jemuž byla přisouzena mnohem větší váha.
Pokud tedy budete chtít pokračovat dál, získá Život ve stínech to jediné, co jsem mu během všech těch let nemohla dát sama.
Místo ve vašich představách.
Protože teprve ve chvíli, kdy příběh přestane patřit pouze svému autorovi, začne doopravdy žít.