Ne všechno, co se skrývá mezi stránkami, je třeba odhalit najednou.

Některé okamžiky mohou vystoupit z celku jen na chvíli. Bez vysvětlení toho, co jim předcházelo, i bez jistoty, kam povedou dál. Právě takové střípky jsem vybrala z rukopisu Života ve stínech. Ne proto, aby prozradily jeho tajemství, ale aby dovolily nahlédnout do atmosféry, která jej provází.

Jednotlivé úryvky doplňují ilustrace vytvořené podle konkrétních pasáží knihy a zachycují je tak, jak jsem je při psaní viděla ve své mysli.

Vedle nich na stránkách využívám také obrazy vytvořené s pomocí umělé inteligence podle mých představ a zadání. Slouží především k zachycení atmosféry, míst a výjevů, které existují ve světě příběhu.

Možná vám některé obrazy a věty napovědí víc než jiné. Některé naopak zanechají pouze otázku.

Odpovědi však prozatím náleží samotnému příběhu.

Ukázka z prologu

Vlčí hlava se pomalu sklání k zemi. Tiché gesto oddanosti, na které nejsem připravená.

Jenže ve stejnou chvíli se uvnitř mě začíná odehrávat něco mnohem silnějšího.

Cítím bolest.

Hlubokou, řezavou, prostupující celé mé nitro a spalující mě zevnitř. Celým mým bytím, ať už jsem teď čímkoli, proudí krutost a moc. 

Energie, v níž se mísí hněv a hlad po všem, co stojí přede mnou. Síla, která dokáže zničit vše živé i neživé. Vše, čeho se dotkne, jí může podlehnout.

Ve stejný okamžik vlka osvítí jasné, teplé světlo.

Vychází ze mě.

A vzápětí má nicota vzplane.

Plameny mě obklopují. Žár mě pohlcuje. Nic jiného neexistuje. Jen já a oheň, který se šíří mou podstatou a stravuje všechno, co mu stojí v cestě. Mou duši. Mé tělo. Mě samotnou.

Už nejsem pouhá prázdnota.

Jsem zpět.

A znovu vnímám své tělo.

Natahuji ruku k vlkovi skrze plameny. Když ji vytáhnu ze žáru, oheň na ní nezanechá jedinou stopu. Kůže zůstává hladká a neporušená.

Vlk si mé ruky sotva povšimne.

Náhle sebou trhne. Prudce se obrátí a postaví se mezi mě a cosi, co se skrývá v temnotě.

Z hrdla se mu vydere hluboké, varovné zavrčení. Zvuk mi projede až do morku kostí a v jeho ozvěně zůstává cosi prastarého, co by mělo každého odradit od jediného kroku vpřed.

Tohle není pouhá hrozba.

Je to slib.

V jediném okamžiku mi těsně nad hlavou proletí lesklý zlatý meč.

Cítím, jak se proti němu má nově nabytá síla začíná vytrácet. Plameny kolem mě pohasínají, jako by byly vysávány přímo z mého nitra.

Náhle mnou projede další vlna bolesti.

A spolu s ní přichází nejprostší ze všech darů. Ten, jehož hodnotu si člověk uvědomí teprve ve chvíli, kdy o něj přijde.

Nádech.

První skutečný nádech života, který mi byl ukraden a uvězněn ve strachu.

Vzduch mi prudce naplní plíce a s jeho prvním nádechem se ve mně znovu probouzí život, který jsem považovala za navždy ztracený.

Poté se mi zničehonic naskytne pohled z výšky.

Dívám se shůry na vlka, který mě brání vlastním tělem. Je nádherný a zároveň děsivý. Černá srst pohlcuje okolní žár a jeho oči září do temnoty jako dvě poslední hvězdy.

Teprve potom spatřím sebe.

Žena klečící uprostřed plamenů. Prsty křečovitě svírají jílec zlatého meče, jehož čepel mi před okamžikem proletěla nad hlavou.

Teprve teď si všímám, že na jejím konci chybí hrot.

Trčí z mých zad.

Zůstávám na ten obraz hledět a nedokážu pochopit, jak může být něco tak hrůzného skutečné.

Dívám se na vlastní tělo sevřené mezi plameny, a přesto v něm nepoznávám samu sebe. Je mi cizí stejně jako všechno, co mě až dosud provázelo touto temnotou.

Znám každý jeho obrys, každý pohyb, a přece v sobě nenacházím jedinou vzpomínku, která by mi prozradila, že patří mně.

Ta jediná jistota ve mně sotva stačí doznít a celý obraz se začne rozplývat.

Plameny pomalu pohasínají. Temnota se rozlévá přes poslední zbytky světla a pohlcuje všechno, co v ní ještě zůstává.

Vlk přede mnou mizí spolu s ní.

Jeho silueta se ztrácí v černi, až nakonec spatřím už jen jeho oči. Dva poslední body modrého světla, které mě stále hledají.

Poté zmizí i ony.

A já se probudím.

Když mlčení nestačí

Právě jsem látku vracela na místo, když se za mnou ozval známý hlas.

"No tak, máš se?"

Zavřela jsem na okamžik oči. Tak přece se ke své láhvi nevrátil.

Otočila jsem se a zjistila, že stojí mnohem blíž, než jsem čekala.

Instinktivně jsem ustoupila.

Díval se na mě shora s pobaveným úšklebkem. Převyšoval mě nejméně o dvě hlavy a teprve z takové blízkosti jsem si mohla pořádně prohlédnout část tváře, kterou předtím skrývala vzdálenost a stín.

Kápě mu stále zakrývala čelo a část očí, ne však část jizev.

Brázdily mu tvář od lícních kostí přes rty až k bradě. Nejvýraznější se táhla pod pravým okem, úzká a hluboká, a pokračovala vzhůru, kde se její konec ztrácel pod látkou.

"Jsi němá?"

Mlčela jsem.

Naklonil hlavu blíž ke mně.

Hleděla jsem na něj a přemýšlela, jestli má vůbec cenu odpovídat.

"Nemůžeš se vynadívat, co?" pokračoval a opřel se loktem o stánek, jeho úšklebek se ještě rozšířil.

"Krása. Jsem samá krása."

Teprve tehdy jsem mu pohlédla přímo do očí.

Byly temně modré, téměř černé, a přesto se v nich při dopadu světla objevovaly hluboké safírové odlesky. Zvláštní oči. Takové, kterých si člověk všimne jednou a podruhé už se musí přinutit, aby se do nich nedíval příliš dlouho.

"No." pokračoval. "I když si sem tam rád popovídám se svým milým, okouzlujícím, a hlavně výřečným já, dnes bych si klidně vystačil i s tebou. Co myslíš?"

Při slově vystačil jsem povytáhla obočí.

Takže jsem se v něm nespletla.

"Jsem si jistá." začala jsem klidně. "Že vaše vznešenost je natolik rozumově vyspělá, aby pochopila něco tak prostého, jako je nechat na pokoji člověka, který o vaši společnost nestojí."

Jeho úsměv se ani nepohnul a tak jsem pokračovala.

"Ale chápu, že pro tak výjimečného jedince je neustálé publikum nezbytné. Bez něj by svět přišel o vzácný dar vaší přítomnosti. A to by byla bezesporu tragédie."

Na okamžik se odmlčel. V jeho očích se cosi zablesklo. Ale pak se zachechtal.

"No počkat." naklonil hlavu ke straně. "Momentík, panenko. Chtěla jsi mě urazit, nebo sis jen popleteně poskládala slova?"

"To je překvapení. Vy jste to pochopil."

Povytáhl obočí v údivu, tak jsem znovu pokračovala.

"Měla jsem obavy, že jmění vynaložené na vaše vzdělání už dávno vyletělo z okna a vy jste jen bezmocně přihlížel, jak padá do hromady hnoje."

Tentokrát se rozesmál opravdu nahlas.

"Taková salva urážek…" zavrtěl hlavou. "Sotva může být kvůli mně, když se vidíme poprvé. Jistě, dokážu zanechat silný dojem, ale odkud pramení ten tvůj hořký kořen, panenko?"

"Možná z mužů, kteří nedokážou poznat, kdy o jejich společnost nikdo nestojí."

"Takže přece jen kvůli mně."

"Jste všímavější, než vypadáte."

Pousmál se.

A právě to mě rozčilovalo nejvíc.

Ať jsem řekla cokoli, nic se ho nedotklo. Každou urážku přijal, obrátil v žert a vrátil mi ji s ještě větším pobavením.

Pod povrchem

Postava se dál blížila a po chvíli k nám dolehl další zvuk. Kovové cinkání, nepravidelné a těžké, doprovázející každý její krok.

Řetězy.

Napjala jsem zrak. Čert nebyl sám.

Za sebou vedl muže spoutaného těžkým železem. Řetězy mu svíraly ruce i nohy a při každém pohybu se napínaly, jako by ho jedině ony držely na nohou.

Muž nekladl odpor.

Hlavu měl svěšenou a pohyboval se podivně ochable, téměř bez vlastní vůle. Když se přiblížili natolik, že jsem rozeznala jeho tvář, znovu se mi sevřel žaludek.

Kupec, který do Alythu přijížděl opakovaně.

Podívala jsem se znovu na Taye. Jeho výraz se nezměnil.

"On si to zaslouží."

Nevěděla jsem, co tím myslí. Než jsem se však stačila rozhodnout, zda se na to vůbec chci ptát, Čert se zastavil několik kroků před námi.

Díval se přímo na mě.

Jeho pohled byl příliš soustředěný, příliš vědomý.

Instinktivně jsem sevřela prsty.

Čert pomalu poklekl na jedno koleno a volnou rukou se opřel o zem. Pak prudce zatáhl za řetěz a kupcovo tělo škublo dopředu, muž klesl téměř až k zemi.

Čert si druhou rukou stáhl kápi.

Zůstala jsem bez hnutí.

Z hustých černých vlasů mu vystupovaly dva mohutné rohy. Vyrůstaly vysoko nad čelem a stáčely se do stran v nepravidelném oblouku.

Několik vteřin jsem nedokázala odtrhnout oči.

Oči měl celé černé, nezůstalo v nich víc než souvislá temnota. Prsty se prodlužovaly, klouby mohutněly a z jejich konečků vyrůstaly tmavé, zakřivené drápy.

Přejel mi mráz po zádech.

Jeho nohy se podivně lámaly dozadu, až lidskou stavbu nahradil tvar připomínající zvířecí běhy zakončené tvrdými kopyty. Tmavá srst se mu rozlézala po těle, houstla a pohlcovala poslední zbytky lidské podoby.

Musela jsem si připomenout Tayovo varování.

Nedělej nic.

Čert sklonil hlavu a jedním drápem začal vrývat do hlíny znaky. Čáry, kruhy a tvary, které jsem neznala.

Přitom šeptal.

Nerozuměla jsem jedinému slovu. Jazyk zněl tvrdě a hluboce. Některé slabiky téměř polykal, jiné se mu draly z hrdla s podivnou ozvěnou.

Černota jeho očí se pomalu začala měnit. Nejdřív se v ní objevil jen tmavě rudý záblesk. Potom další. Až nakonec obě oči žhnuly barvou rozžhaveného uhlí.

Tehdy se pod našima nohama ozval zvuk. Něco mezi nářkem a vzdáleným šeptem. 

Hlasy pod zemí zesílily.

Nebyla jsem schopná rozeznat jednotlivá slova. Přesto mě při jejich zvuku sevřelo cosi hluboko uvnitř.

Čert se pomalu vzpřímil. Při tom pohybu mu v zádech zapraskalo tak hlasitě, až se ten zvuk rozlehl tichem kolem nás.

A v té chvíli dupl.

Hlína se pod jeho kopytem zachvěla.

Podruhé udeřil do země silněji a otřes mi pronikl až do nohou. Při třetím úderu se půda pode mnou skutečně pohnula.

Ustoupila jsem o další krok zpět.

Z hlubin přišla odpověď. Pod povrchem se cosi probudilo.

Znaky vyryté v zemi začaly rudnout. Nejdřív jednotlivé čáry, potom celý kruh. Až z jeho středu vyšlehly plameny.

Trhla jsem sebou.

Oheň neměl barvu, kterou jsem znala. Žhnul rudě a propadal se do temnoty pod povrchem, jako by se země před námi otevřela.

Z hlubin se ozvalo další sténání. Tentokrát mnohem hlasitější.

Kupec se ani nepohnul.

Čert se k němu otočil.

Jedním prudkým pohybem uvolnil část řetězu, který je spojoval, a jeho konec vhodil do plamenů.

Železo zasyčelo.

Na okamžik jsem čekala, že se roztaví. Místo toho se řetěz prudce napnul a kupcovo tělo sebou škublo. Hlava mu poprvé vystřelila vzhůru, však pak ho cosi stáhlo dopředu.

Zvedla jsem ruku k ústům.

Muž zmizel v plamenech tak rychle, že jsem nestačila ani vykřiknout. Řetěz za ním sklouzl do rudé záře. Ještě několik okamžiků jsem viděla obrys jeho těla. Pak už nic. Jen oheň.

Plameny náhle vyšlehly vysoko nad otvor a já před žárem ustoupila.

Tay mě pevně zachytil za ruku a naklonil se ke mně. "Vydrž."

Tentokrát jsem před jeho dotykem neucukla. Možná proto, že jsem toho nebyla schopná. A možná proto, že jsem ani nechtěla.

Oči jsem stále upírala před sebe.

Čert se náhle podíval znovu přímo na mě. Jeho rudé oči se ani nepohnuly.

Nedokázala jsem z jeho pohledu vyčíst, co ve mně vlastně vidí. Ale čím déle na mně spočíval, tím méně jsem si přála to zjistit.

Znovu pronesl několik slov v neznámém jazyce, následně dupl a plameny se zavlnily. Cosi se v nich pohnulo.

Zpočátku jsem rozeznala jen tmavý tvar. Pak se vynořila hlava, po chvíli hříva a nakonec mohutný trup.

Z ohně vystoupil černý kůň.

Z jeho srsti stoupal hustý kouř a kolem kopyt se ještě několik okamžiků držely drobné jazyky plamenů.

Vzduch naplnil pach síry.

Pouto bez vzpomínek

A tehdy mi došlo, na co se dívám.

Vlkodlak.

Nemohlo to být nic jiného.

Byl obrovský, mohutný a celý porostlý hustou srstí. Za tělem se mu táhl dlouhý ocas a z hlavy vystupovaly špičaté uši. Tlama byla široká, čelisti masivní a z konců prstů vyrůstaly dlouhé drápy, které by dokázaly rozervat člověka bez větší námahy.

Jeho oči slabě světélkovaly, takže jsem v nich nedokázala rozeznat přesnou barvu.

Ještě chvíli jsem nad ním váhala. Měla jsem od něj držet odstup, přesto mě cosi nutilo přiblížit ruku k jeho srsti. Bezmoc, s jakou přede mnou ležel, i ona podivná podobnost, která mě od první chvíle znepokojovala, ve mně probouzely stále silnější nutkání dotknout se ho.

Nakonec jsem mu podlehla.

Pomalu jsem natáhla ruku a konečky prstů se dotkla jeho srsti.

Vlkodlak zavřel oči.

Ani tehdy se proti mně nepohnul.

Sklonila jsem se k jeho zraněním. Po těle měl několik hlubokých ran, ale nevypadaly jako obyčejné tržné rány. Okraje byly tmavé a spálené a uvnitř se držela podivná hmota, jako by mu do masa někdo vtlačil něco žhavého, co v něm dál pracovalo.

Musela jsem to dostat ven.

Rozhlédla jsem se po něčem, čím bych mohla rány vyčistit.

Vtom mě někdo prudce sevřel za zápěstí.

Tay.

"Zbláznila ses? Co tu děláš?" zamračil se na mě a v jeho hlase poprvé zazněla skutečná obava. "Odcházíme!"

"Ne! Pusť mě! Chci mu pomoct!" pokusila jsem se ruku vytrhnout, ale jeho sevření nepovolilo.

"Cože? Té mrtvole?"

Způsob, jakým to řekl, mě rozčílil.

"Vždyť ještě žije!"

"Ne na dlouho. Může se tak nanejvýš stihnout naposledy podrbat za uchem. Tak pojď, než se něco podělá."

"Nikam nejdu! A jestli nechceš, aby se to fakt podělalo, tak mi pomož, ať odsud můžeme vypadnout!"

Několik vteřin jsme na sebe jen hleděli. Tay mě stále držel za ruku, ale já pohledem neuhnula. Ani on ne.

Ticho mezi námi se protahovalo, dokud jsem se nakonec nenadechla.

"Když mě uviděl, nevypadal, že by chtěl zaútočit."

Tay si odfrkl.

"No jistě. Vždyť je rád, že vůbec ještě dýchá."

Možná měl pravdu. Možná byla jeho nehybnost jen důsledkem zranění a já si do ní vkládala něco, co tam vůbec nebylo.

Pohlédla jsem na vlkodlaka.

Stále jsem nedokázala odejít.

"Tayi… prosím." Tentokrát jsem jeho jméno vyslovila tiše. "Nemůžu ho tu jen tak nechat. Něco ve mně… mi říká, že je to správné. Že nás cosi spojuje."

Sama jsem nevěděla, jak mu to vysvětlit, aniž bych zněla pošetile. Stačil jediný pohled na zvláštní barvu jeho srsti a od té chvíle jsem měla pocit, že odejít by znamenalo přehlédnout něco důležitého.

"Nedokážu ti to teď vysvětlit. Ale věřím, že pokud ho uzdravím… pochopím to."

Právo soudit

"Určitě si to zasloužili." řekla jsem nakonec.

Tay sklonil hlavu. Chvíli sledoval vlastní ruku položenou na otěžích, potom ji sevřel v pěst a zase pomalu rozevřel.

"Možná…" hlas měl tišší než před chvílí. "Ale kdo jsem já, abych rozhodoval, kdo si zaslouží zemřít?"

Několik kroků jsme pokračovali beze slov.

"Zabíjím lidi stejně jako to zuřivé zvíře, které tě přijalo za svou. Jediný rozdíl je ten, že mé oběti jsou bezcitní, krutí lidé. Ale pořád… pořád to jsou lidé."

Jeho hlas zeslábl.

Seděla jsem tiše a poslouchala.

Tay už se na mě nedíval. Pozornost věnoval cestě před námi a otěže držel volněji než před chvílí. Přesto se jeho prsty čas od času sevřely kolem kůže pokaždé, když se v myšlenkách vrátil k lidem, které zabil.

Nemluvil o nich jako někdo, komu jejich smrt nic neznamená.

Možná si vybíral ty, o nichž byl přesvědčený, že si smrt zaslouží. Možná tím dokázal utišit hlad i vlastní svědomí zároveň. Jenže kdyby byl skutečně tím, za koho se považoval, neptal by se po každém z nich, zda měl právo rozhodnout.

"Ty nejsi zvíře, Tayi," zopakovala jsem tiše.

Chvíli vypadal, že na to už nic neřekne. Teprve po chvíli ke mně obrátil hlavu. Tentokrát jsem v jeho tváři nedokázala najít obvyklou pohotovou odpověď, která by moje slova obrátila v žert.

"Ale ani nejsem člověk." konstatoval.

Ta věta mezi námi chvíli zůstala.

Za hranicí pevniny

Po nějaké době kůň konečně zpomalil. Zběsilé údery kopyt přešly v klidnější rytmus a sevření Tayových paží kolem mě postupně povolilo.

Narovnala jsem se.

Stromy před námi řídly.

Nejdřív jsem mezi jejich kmeny zahlédla jen pruh šedého světla. Potom se les otevřel úplně a krajina před námi náhle skončila.

Za ní už bylo jen moře.

Temná hladina se táhla až k obzoru, kde téměř splývala s nízkou šedou oblohou. Rozervané skály padaly strmě k vodě a tráva na jejich vrcholcích se pod nápory větru skláněla jedním směrem, až místy připomínala zvlněnou látku přehozenou přes kámen.

Hluboko pod námi se o útesy lámaly vlny.

Bílá pěna mizela mezi černými kameny a vzápětí se vracela s další vlnou, která znovu udeřila do pobřeží. Vítr odnášel slanou tříšť tak vysoko, že jsem ji cítila na tváři.

Ten pohled mi byl tolik blízký.

Ani jsem si neuvědomila, že se usmívám.

"Tayi, před námi je moře!"

Za zády jsem ucítila, jak se pohnul.

"Jsi opravdu bystrá."

Otočila jsem k němu hlavu a zachytila pobavení, které se mu konečně vrátilo do hlasu.

"Je to už tolik let, co jsem tu byla naposledy." slova ze mě vyšla dřív, než jsem je stačila zastavit a úsměv mi zmizel.

Tay neodpověděl okamžitě.

Ruka držící otěže se mu nepatrně stáhla a já už předem věděla, co přijde.

"Copak jsi tu někdy byla?"

Odvrátila jsem se zpátky k moři.

Výborně.

Po celý život jsem si dávala pozor na podobné věty. Naučila jsem se přemýšlet nad tím, co o sobě říkám, ještě než to vyslovím. Jediné neopatrné slovo mohlo přivést další otázku, ta další a zanedlouho člověk začal počítat roky, které počítat neměl.

S Tayem se mi to však stávalo častěji, než bylo bezpečné.

A nebylo to jen tím, že se uměl ptát. Vedle něj jsem prostě zapomínala, že bych si měla dávat pozor.

Opět jsem mlčela příliš dlouho.

"Chápu." v Tayově hlase už z předchozího pobavení mnoho nezůstalo. "Nebudu vyzvídat, jak jsem řekl. Stejně bys jen zalhala." krátce upravil otěže mezi prsty. "Mlčení mě alespoň tolik neuráží."

Ta poznámka zabolela.

Přesto jsem neodpověděla. Jen jsem se znovu zadívala k obzoru.

A právě tehdy mě napadlo, že jsem se na jednu věc měla zeptat už dávno. Poslední dny přinesly tolik událostí, že mi až dosud unikal problém, který před námi ležel celou dobu.

"Jak se dostaneme na druhou stranu?"

K pobřeží jsme se blížili rychle. Kůň místo zpomalení ještě přidal. Nebyl to zběsilý trysk, spíš let těsně nad zemí. Dost pomalý na to, abych stihla vnímat každý útes, každou vlnu i slanou vůni moře.

Tay se potichu zasmál.

Nemusela jsem se na něj ani podívat. Věděl přesně, jak se tvářím, a očividně si můj úžas vychutnával.

Chtěl, abych ten pohled viděla. Chtěl, aby mi zůstal navždy.

Náš pekelný kůň se rozběhl přímo po hladině.

Plameny vyšlehující z jeho kopyt se rozlévaly po vodě jako tekuté zlato, aniž by ji spálily. Jen se na okamžik dotkly hladiny a hned zase zmizely, jako by moře samo dovolovalo ohni projít.

Všude kolem nás byla jen voda. Nekonečná a hluboká a tak živá.

Vlny se zvedaly, víry se otevíraly pod námi a zase mizely, ale žádný z nich se nás nedotkl. Moře nám uhýbalo z cesty.

Měla jsem pocit, že projíždíme něčím, co nepatří lidem.

A poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že opravdu žiju.