V očích druhých

Mairi je drobná žena, jejíž útlá postava ostře kontrastuje s tím, co na ní přehlédnout téměř nelze.

Její dlouhé, mírně zvlněné vlasy mají jedinečnou barvu. Zlaté prameny přecházejí do rudých, hnědých a měděných odstínů, které se proměňují podle dopadajícího světla a navzájem se prolínají jako barvy pozdního podzimu. Tatáž neobvyklá směs se objevuje také v jejích očích.

Právě ty obvykle upoutají pozornost jako první.

Její pohled proto dokáže vzbudit neklid ještě dříve, než zazní jediné slovo. V době, kdy se vše nevysvětlitelné snadno proměňuje ve znamení, pověru či důvod k obavám, někdy stačí jediný okamžik, aby si od ní lidé raději zachovali odstup.

Mairi jejich nedůvěru nevyvrací. Ani se nesnaží přesvědčovat ty, kteří již svůj soud vynesli.

Ví, že některé předsudky dokáže změnit pouze čas.

Mairi

Mairi působí na první pohled klidněji, než jaká ve skutečnosti je. 

Klid však nemusí být vždy známkou vnitřního míru. Někdy je pouze způsobem, jakým se člověk naučil nést to, co nechce ukázat druhým. U Mairi je hranice mezi obojím téměř nepostřehnutelná.

Jen málokdy dovolí druhým poznat, co se odehrává pod povrchem její zdánlivé vyrovnanosti. 

Nejde však o chlad ani nezájem. Spíše o zdrženlivost, která se během let stala natolik přirozenou součástí její povahy, že už možná ani sama nerozlišuje, kde končí potřeba chránit vlastní nitro a kde začíná samota.

Nikdy nepatřila k těm, jejichž přítomnost naplní místnost smíchem. 

Bližší je jí ticho, v němž může pozorovat, přemýšlet a nechávat se unášet vlastními představami. 

Možná i proto lze Mairi snadno přehlédnout.

Dokud se jí člověk nepodívá do očí.

Tam, kde bolest nelze přehlédnout

Snad nikde se její povaha neukazuje zřetelněji než tváří v tvář utrpení.

Je výjimečnou bylinkářkou a ošetřovatelkou. Zná léčivé rostliny, jejich účinky i způsoby, jakými je lze vzájemně spojovat. Připravuje z nich odvary, masti, obklady i vlastní lektvary, jimiž mírní bolest a pomáhá při nejrůznějších nemocech a obtížích.

Samotné znalosti však nejsou tím nejpodstatnějším.

Mairi nedokáže lhostejně přihlížet bolesti druhého, pokud existuje alespoň něco, čím by ji mohla zmírnit. 

Nezáleží přitom, zda před ní stojí někdo, koho miluje, člověk, kterého sotva zná, nebo ten, od něhož nemůže očekávat vděčnost.

Utrpení pro ni nepřestává být utrpením jen proto, že patří někomu cizímu.

Možná právě zde nejvýrazněji vystupuje rozpor mezi tím, co v ní okolí spatří při prvním setkání, a tím, koho pozná později.

Mohou se zaleknout jejích očí.

Teprve později poznají ruce, které dokážou léčit.

Blízkost, která má svou cenu

Existuje však jediná osoba, před níž nikdy nemusela udržovat odstup.

Její sestra Sachiel.

Sachiel pro Mairi není pouze sestrou. Je nejpevnější jistotou jejího života a jedinou bytostí, před níž nemusí skrývat žádnou část sebe samé. Zná její mlčení stejně dobře jako její slova, rozpozná obavy, které Mairi nevysloví, a vidí stránky její povahy, k nimž ostatní téměř nikdy neproniknou.

Potřebuje ji způsobem, jakým si nikdy nedovolila potřebovat nikoho jiného. Představa, že by o Sachiel mohla přijít, v ní probouzí strach, který si nerada připouští.

Ztratit ji by totiž neznamenalo přijít pouze o milovanou sestru.

Znamenalo by to přijít o jedinou bytost, vedle níž Mairi nikdy nemusela pochybovat, zda někam skutečně patří.

Hlasy přicházející z temnoty

Přesto existuje zvuk, který její neklid dokáže utišit.

Za soumraku přichází k okraji nedalekého lesa smečka vlků. Mairi je často pozoruje ze svého okna, zatímco mezi stromy pomalu mizí poslední světlo a krajinu přebírá noc.

Táhlé volání smečky, které by v někom jiném mohlo probudit neklid, na ni působí opačně. Nese se krajinou a s každým dalším hlasem jako by na okamžik ustupovala část tíhy, kterou v sobě během dne nosí.

Neví proč, přesto ji ten pocit zvláštním způsobem přitahuje.

Někdy zůstává u okna dlouho poté, co se poslední zvíře ztratí mezi stromy. Nepotřebuje přemýšlet ani hledat vysvětlení. Jen naslouchá, dokud poslední vzdálené tóny nepohltí ticho.

Jako by v nich poznávala ozvěnu čehosi důvěrně známého, k čemu však její paměť nedokáže přiřadit jedinou vzpomínku.

Minulost bez počátku

V Mairině minulosti existuje prázdné místo, k němuž její paměť nedokáže nalézt cestu

Nevzpomíná si na své dětství.

Neuchovala si obrazy prvních let života ani tváře, které by dokázala spojit s jeho počátkem. 

Chybějí jí drobné útržky, z nichž si většina lidí skládá vlastní minulost a v nichž hledá alespoň část odpovědi na otázku, odkud přichází.

Tam, kde by měl začínat její vlastní příběh, zůstává prázdnota.

Lze žít bez vědomí toho, kým jsme kdysi byli.

Mnohem obtížnější je však přestat se ptát, proč nám právě tato část života nebyla dopřána.

Když spánek otevírá jiné dveře

Mairi toho moc nenaspí a někdy se spánku vyhýbá až do chvíle, kdy ji únava přemůže.

Sny, které přicházejí poté, se jen málokdy podobají neškodným výjevům spící mysli. Bývají temné, násilné a místy natolik skutečné, že po probuzení potřebuje několik okamžiků, aby znovu nalezla hranici mezi tím, co prožila, a tím, co mělo existovat pouze za zavřenými víčky.

Probdělé noci na ní zanechávají viditelné stopy.

Bělma jejích neobvyklých očí bývají často zarudlá a únava ještě prohlubuje melancholii, která je jejímu výrazu vlastní. V takových chvílích se stahuje hlouběji do sebe a vyhledává ticho, v němž nemusí předstírat lehkost, kterou necítí.

Některé sny se navíc vracejí.

Obrazy bez vysvětlení. Místa, o nichž neví, zda je někdy spatřila. Pocity, které přežívají i probuzení.

A s nimi přichází znepokojivá otázka.

Co když to, co vídá ve snech, není pouhým výtvorem její mysli? Co když jsou místa a události, které v nich spatřuje, skutečné... nebo kdysi byly?